Že se nám Duke 790 vrací po třech letech zpět na prodejny jsme avizovali již v únoru letošního roku, a tak jsme rádi, že se nám ho i podařilo získat na test. S radostí jsme ho hned vzali s sebou na dovolenou do pomyslné motorkářské Mekky - italských Alp.
Ti kteří mě znají vědí, že si na popisování technikálií příliš nepotrpím a protože, pokud si dobře pamatuji, jsem na starším Duke 790 nejela, neočekávejte ani mezigenerační srovnání. Já jsem si prostě jen chtěla užít lehké cestování po Itálii s co nejzábavnějším strojem. A ruka osudu mi vnesla pod zadek právě tohohle lehkého, mrštného a dostatečně výkonného parťáka, který mi pod zadek nadělil pražský Racetool. Teď se ale pojďme podívat, co jsme spolu zažili, jak jsme to zvládli a jestli bych si do Alp vzala Duke znovu.
Sundáváme motorky z vleku v Rakousku a přes Lago di Resia přejíždíme do Itálie. V první kilometrech mě Duke hned pozitivně překvapí svou pocitovou nízkou váhou, silným výkonem na spodku a poměrně pohodlným posezem. Mezi stehny působí štíhle a ani při mé výšce 180 cm mi nepřijde jako malá motorka. Sedlo není ani měkké ani tvrdé a motorka mi tak navíc se svou poddajností a rychlou reakcí na změnu poskytuje spoustu prostoru pro maximální asfaltové vyžití se. A že tu toho je...
Nestíhám se ani pořádně rozkoukat a už si to míříme Stelviem nahoru, to je asi ta nejtvrdší rozehřejvačka, kterou si člověk může naordinovat hned na první den v Alpách. Cítím se sice trochu ztuhlá, ale zatáčku po zatáčce se uvolňuji a i motorce ten jeden vingl za druhým svědčí. A nahoře skoro lituji, že už to končí. Jenže ono nás toho za ten týden ještě čeká mnoho, takže vstřebávám dojmy a míříme si to nahoru ke stánku na Bratwurst se zelím k pánovi, co vypadá, že už tam klobásky v housce dělá aspoň 80 let. Následně přes passo Gavia, Tonale a údolí Val di Sole se zastávkou na kávu, míříme k prvnímu bodu ubytování.
Druhý den ráno nás čeká azurový start a míříme do Dolomit přes Bolzano. Na Stelviu bylo včera 8°C a v Bolzanu je 30°C, jako na houpačce. Dlouho se tu ale nezdržíme, jen projíždíme a už zase stoupáme nahoru. Passo Mendola, smrem na Merano, Passo Giovo, Passo Pennes a oklikou zase dolů k Bolzanu. Průsmyk Nigra nás přivedl až k neuvěřitelně kýčovitě tyrkysovému jezeru Lago di Carezza.
Pro zvědavce a gastro turisty tu mám tip - v asi třetí zatáčce směrem na Jaufenapss je vyhlášená bikerská hospůdka Schlossberg, kde dělají skvělé těstoviny a po celou dobu oběda se tu můžete kochat, nebo možná smát, nad uměním mototuristů projíždějících kolem. Ale skoro bych zapomněla na motorku, tu totiž pod sebou vlastně nevnímám jakkoli negativně. Občas jedu první a ze zatáček hravě ujíždím zbytku posádky. Přehazuji si ji pod sebou ze zatáčky do zatáčky a když se někde couráme za autem, nebo cyklistou, jsme obě stejně nervózní.
Naše cesta dnes končí v Canazei, kde chceme strávit několik dnů a jezdit po okolních passech - Sella, Gardena, Campologno, Falzarego, Giau, Fedaia, Valparola - ty všechny nás čekají, ale často kličkujeme mezi kapkami deště. Lanovku na Marmoladu si tak necháváme na další dny, kdy stíháme i všechna vyjmenovaná passa zachytit znovu, ale v o dost lepším počasí. Díky tomu si mohu dát naše oblíbené passo Giau za těchto pár dnů hned třikrát, nebo čtyřikrát a už jsem v tom s Dukem až po uši. Jediné co mě ruší je pocit, že mi do ostřejších zatáček zavírají řídítka. Možná mám jen volšový ruce, nebo to dělala pneumatika, tlaky jsme kontrolovali a byli ok, těžko říct. Přesto že byly pneumatiky v podstatě nové. Co mě naopak s jistotou podrží jsou brzdy, motorka dobržďuje přesně podle očekávání a díky tomu jsem si mohla dovolit i ostřejší styl jízdy.
Z Canazei se po třech nocích přemisťujeme směrem Slovinsko. Cíl naší cesty - Mangart. Počasí vychází ideálně. Pod vrcholem Mangartu ovšem čeká závora kvůli závalu, který už tam v podstatě není a tak si jdu vyšlápnout alespoň na nejbližší vrcholek nad parkovištěm. Když ovšem scházím dolu, vidím Seikose jak jede na motorce směrem k vrcholu. Seběhnu rychlostí blesku a nechám se tam také odvézt. Po návratu z výhledu pak spíme v zážitkovém ubytování v mansardě o 14ti postýlkách umístěné v Koče podél Ruské cesty. Parkuji Duke pod chatou hned vedle jeho staršího sourozence a trochu se tetelím z toho jak se to hezky sešlo.
Před námi je posledních pár dnů a abychom se nenudili Seikos nám připravil jednu šotolinkovou vložku - Panoramica delle Vette. Na silniční motorku pro zkušenějšího jezdce v pohodě sjízdnou. Když jsme ztratili pod koly asfalt a na řadu přišli jemné kamínky, trochu se mi sevřela prdýlka. Do té doby, než jsem ale zjistila, že s dostatečnou mírou respektu k podloží a plynu tudy projedeme nejenže bezpečně, ale zároveň zábavně. Podvozek žehlil na silniční motorku až překvapivě dobře a na vrcholu jsme se zastavili na oběd v chatě, ke které vedla lehce kamenitá cesta z kopce. Parta turistů na svých BMW GS nechala motorky nahoře, ale my se neohroženě pustili až dolů. Sklidili jsme respektující pohledy a užívali si výhledy.
Čeká nás poslední noc v Itálii, našli jsme ubytování kousek od vyhlášeného lyžařského střediska Kronplatz, kde na nás čekal pokoj s vanou, kterou jsme po náročných dnech v sedlech uvítali. Na druhý den ráno jsme se pak s nostalgickou náladou připravili k odjezdu směrem Rakousko a po cestě přes Jaufenpass jsme dorazili na mnou nejvíce obdivované passo Timmelsjoch, které ze všech působí nejvíce nedotčeně. Jediné jeho mínus je, že končí v Rakousku, kde si za jeho využití rakušák účtuje 17 eur, všechna passa v Itálii jsou totiž jinak stále zadarmo.
| POSLEDNÍ SOUVISEJÍCÍ NOVINKY |
Včetně lehké deprese z konce dovolené, ale přichází i únava a já už jsem docela ráda, že dnes jedu na moto naposledy. Duke je opravdový parťák na denodenní ježdění, nezalekne se ani lehce nezpevněné cestičky a trpí nedočkavostí být všude první. To může být ale po týdnu už trochu otravné. Nicméně, nikdo přece neříkal, že je to adventure nebo vyloženě cestovní bike. Ale za to kolik jsme toho společně zvládli, bez ztráty kytičky, za to si tenhle kousek vyslouží pochvalu nejvyšší. Klidně bych tam s ním totiž jela znovu.
