Enduroškola Milana Holého je tady s námi již téměř dvacet let. A tak jsem si k blížícímu se jubileu vzal Milana na stranu, zamknul jsem ho v jeho parádní klubovně a nepustil ho, dokud mi neodpověděl na pár otázek.
Q: Milane, jak ses dostal k motorkám, jak to všechno začalo?
A: Začnu trochu obšírněji. Začínal jsem celkem pozdě. Doma tomu nefandili a kdybych náhodou nepotkal bývalého spolužáka Petra Hoška na jeho Virago 535, možná bych ani na motorce nejezdil. Styl chopper mi učaroval a asi od dvaadvaceti jsem byl klasickej „kožoprd“. O víkendech vysoký řídítka, chrom, dlouhý vlasy, úplnej Reno Raines, v týdnu kravaťák v obleku. Jenže potloukat se po srazech mě moc nebavilo, nekouřím, moc nepiju a na bitky nemám ramena. Čím dál víc mě to táhlo k cestování na motorce. Jenže na „prdlavkách“ to nebylo úplně ono. Takže opět zasáhla náhoda, jako několikrát v mém životě, a já se ocitnul v salónu BMW, kde mi Petr „Pade“ Havlík půjčil asi tu nejhnusnější motorku, co jsem do té doby viděl, žlutou jedenáctpade. Jenže to bylo zadarmo... Jedno z nejdražších zadarmo v životě. Protože poté, co jsem se svezl, jsem prodal co bylo v garáži a objednal novýho stříbrnýho advíka v plný. To byl rok 2003. A vloni v prosinci jsme spolu oslavili výročí 20 let. Prostě osudová motorka.
Hned v lednu jsem vyrazil na svůj první offroad, obrečel první škrábance a ulomený díly a zjistil, že mě to bude muset asi někdo naučit. Internet byl tehdy v plenkách a mě nezbylo nic jiného, než vyrazit na nejbližší motokrosovou trať. Jen mě ten místní šéfík uviděl na tom hrochovi, smál se jak blázen. Dal mi pár rad typu: na rovině tomu pořádně nalož, do kopce plnej, v zatáčče gazuj. Takže jsem vycestoval z tratě rovnou do lesa a přihlásil se do pekelně drahé BMW školy v Hechlingenu. No a jen jsem se vrátil, začalo mi spousta lidí volat, v té době se majitelé gs všichni znali, jaké to jako bylo a co se tam dělalo. A já jim to po sobotách ukazoval v lomu za vesnicí a tím pádem si to i sám piloval a zjistil, že mě to dost baví, že mám na učení oko a talent a že bych se tomu chtěl věnovat...
Do toho všeho jsem zahodil kravatu a v roce 2005 nastoupil do českého zastoupení Touratechu a tak to celé začalo dávat ještě větší smysl.
Q: Takže jsi začal dělat trenéra jen tak?
A: Ale vůbec ne, já mám rád všechno pořádně. Takže jsem nakráčel na živnostenský úřad a řekl úřednici, že chci být enduro trenér. Paní mi tehdy vysvětlila, že trenér je živnost vázaná, že tím pádem musím na FTVS udělat roční kurs, abych dostal diplom. A pak bude živnostenský list. Takže jsem vyrazil na studentské oddělení FTVS, kde mi jiná paní řekla, že o tom nikdy neslyšela, ale že ten kurs otevřou, ale musí nás být šest. Což byla teda další komplikace.
Q: No a jak jsi to tedy udělal? To asi v té době nebylo jednoduché, ne?
A: No jasně že ne. Vzpomeňme zas ten nulovej internet. Takže jsem přemluvil kámoše Radka Vinařského, který chtěl pořádat výlety pro endura. A taky Vencu Šolína z Trutnova, kterej mě toho dost naučil a kterej trénoval lidi i z Holandska. No a jelikož tu nikdo další už nebyl, rozhodl jsem se, že přihlásím a zaplatím další tři imaginární lidi, nebo to jinak nedopadne. Naštěstí mi paní na studijním sdělila, že tam mají další tři zájemce, plochodrážníky a motorka jako motorka.
Q: Tak motorka jako motorka, to není ne? Jak jste to mezi sebou rozhodili?
A: není, ale hlavně, že to dopadlo. První půl rok byl všeobecný pro všechny trenéry. Anatomie, první pomoc, psychologie, chemie a spousta dalších zajímavých i nudných předmětů. Druhý půlrok je specializace pro ten konkrétní obor.
Tam to začalo vtipně už hnedka první hodinou, kde nás vyzval vyučující, abychom se představili. Začali ti tři plochodrážníci stylem "no dobrý den, já jsem nějakej Franta Vomáčka, dvacetkrát jsem vyhrál mistrák, desetkrát evropu, asi šestkrát svět, no a teď bych chtěl trénovat děti no...". Druhej: "no já jsem Karel Kovář, ten mistrák jsem vyhrál asi osmkrát, evropu už ani neumím spočítat a světovej pohár asi třikrát no a chci teda taky předávat ty zkušenosti těm mladejm, no". Ten třetí, to bylo bylo úplně to samý. Pak přišel na řadu Venca: "no já taky vyhrál nějaký ty mistráky na travnatý plochý dráze, taky jsem jel republiku na enduru, tu šetidenní.... ". Pak přišla řada na mě a já říkám: „já jsem Milan Holý, koupil jsem si géeso a chci lidi učit jezdit v terénu“.
Vyučující pan Švanda málem upadl, ťukal si na čelo a se slovy „takovou blbost jsem ještě neslyšel“ přešel na posledního Radka. Ten na tom nebyl o moc líp. Řekl, že chce dělat výlety a vyučujícího omývali.
Q:No a jak teda probíhala výuka?
A: Pan Švanda hned přiznal, že plochý dráze rozumí asi jako já a tak jsme se věnovali pouze enduru. Povídali si o tom, jak to zvládnout manažersky, co řešit při organizaci tréninku a závodů atp. Po nějaké době, když už jsme všechno probrali nám zadal ročníkovou práci v rozsahu asi 40 stran a my chodili na konzultace. Moje téma bylo, asi ne překvapivě, „Enduroškola pro cestovní endura“ včetně metodiky tréninku a vybudování hřiště. Po závěrečné zkoušce a obhájení práce jsem dostal certifikát "Trenér Enduro B". Na základě toho mi pak vydali živnostenský list.
Q: a od té doby jsi byl už jen trenér?
A: vůbec ne. Ve všední dny jsem hákoval v Touratechu, o víkendech jezdil s lidma. To jsem vydržel asi deset let. Od roku 2015 si už jedu sám pod značkou Enduroškola.
Q: A jak to máš v současnosti? Trénování tě živí? Nebo to máš jen jednu z činností?
A: Enduroškola a výlety mě živí tak napůl. K tomu se už dost dlouho věnuji prodeji a servisu podvozků, zastupuji tu tři zahraniční značky: TFX, TracTive a Hyperpro suspension.
Q: Tak ono to jde asi i ruku v ruce, ne?
A: Ano. Dost často ti přijede někdo, koho zajímá, jak ty tlumiče nastavit, ale prodavač mu říkal, ať na to raději nesahá. Nebo jiného překvapí, že se olej ve vidlici mění dřív, než to začne téct. A když se náhodou během tréninku něco rozbije, nebo někdo potřebuje vyměnit olej, tak to prostě udělám.
Q: Jakého máš takového typického klienta v Enduroškole?
A: No, když jsem začínal, tak to mi bylo třicet a většina lidí co jsem učil, byli starší než já. Teď už je to tak nějak obráceně... Každopádně nejvíc to jsou lidi, co jim odrostly děti a oni mají konečně peníze a čas cestovat a plnit si svoje sny.
Q: kolik lidí ti prošlo rukama?
Za ty roky už fakt nižší tisíce. Často se mi stane, že mě někde v Tramtárii někdo osloví a povídá si se mnou a až po chvíli z něj vypadne, že jsem ho učil jezdit. Jinak počty lidí jsou každý rok různé, rekord byl asi 250 lidí. Ale to jsme s kolegou skoro pořád seděli na motorce. Po covidu a v době drahých energií se mi zdá, že lidé trochu upozadili svoje koníčky. Taky nabídka různých kurzů je v poslední době dost velká… Takže teď je to trochu míň.
Q: Takže kapacitu volnou máš?
A: Ano. Snažím se, hlavně na jaře, kdy je největší zájem, co nejvíc vycházet lidem vstříc, takže jedu individuálky ve všední dny a o víkendech mám k sobě dva další kluky pro skupinové tréninky.
V létě na to navážou výlety do zahraničí. To mě hrozně baví a naplňuje. Vloni to byla Gruzie, Rumunsko, Balkán, Maroko a teď jsme se vrátili z Keni. Čím jsem starší, tím víc mě baví poznávat svět, ideálně s partou podobných lidí.
Proto podzimních termínů je trochu méně než na jaře.
Q: Když se vrátíme k té Enduroškole jako takové. Ty jsi tomu věnoval spoustu času, utratil desítky tisíc za zahraniční školy, rok studoval na FTVS, abys k tomu získal oficiální papír a živnosťák. Co říkáš tomu, že v poslední době je tady takové veliké množství samozvaných odborníků, co si založili svou enduroškolu?
A: Ono to bylo i dřív, že někdo začal dělat „trenéra“, pak zjistil, že to nejsou snadno vydělané peníze, že taky o víkendech prší nebo sněží nebo je 40 stupňů a ty musíš, že manželka a děti mají narozeniny a ty jsi celý den a většinou i večer pryč a že tolik víkendů na ježdění s kámošema po lese prostě není. Je ale pravda, že poslední dobou je fakt trenér každej, kdo udrží v ruce řídítka. Ale o tom to fakt není.
Q: Co říkáš na své nové hřiště - Hummer Centrum?
A: Jsem vlastně docela rád, že se už oficiálně nesmí do lomu Homolák, kam jsme dlouhá léta jezdili. Donutilo mě to totiž zavolat Martina Mikulenčáka, majitele Hummer centra, se kterým se znám už pár let a domluvit přesun hřiště právě k nim. Ačkoli jsou s tím spojeny nějaké náklady, vyplatilo se. Vyšli nám maximálně vstříc, mohli jsme si v areálu vybudovat umělé překážky, máme tu i nového Hnusáka a Držkomlat. Dali nám k dispozici místnost jen pro nás. Restaurace, toalety a benzínka doslova u nosu. V kombinaci s naší klubovnou v Chotči, kde probíhá večerní program, si myslím, že tu takové zázemí nemá nikdo.
Q: Oceňují to klienti?
A: Rozhodně. A nejen to. Oni cítí, že mě to i po těch letech pořád hrozně baví, že pro mě není Enduroškola byznys, ale spíš poslání. Baví mě těm lidem pomoct od začátku, baví mě vidět, jak se zlepšují. Dnes se tomu moderně všude říká progres. Dost z nich už jezdí líp než já a mě to dělá radost. Baví mě, že si u mě mohou vyzkoušet co a jak funguje, od oblečení přes padáky až po pneumatiky. Hned zjistí, kdo jim co dobře či špatně doporučil koupit.
Q: jak je to s tím „neplacením“ u tebe?
U mě platí pravidlo, že se platí až po kurzu. A kdo mi řekne, že se nic nenaučil nebo že to bylo „k h..u“, nic neplatí, bez keců.
Q: A to se ti už stalo?
A: (S úsměvem) Nestalo. Nikdy. Většinou mě nebo kluky lidi pochválí, nebo pak po čase pošlou fotku z cest s poděkováním. A to mě dělá tu největší radost.
Q: Padesátka na krku a dvacet let ve stupačkách. Jak si myslíš že to budeš ještě dlouho dělat?
A: No, dvacet let ve stupačkách neznamená, že jezdíš jako bůh. Já tuhle hodil strašnou držku, kdy mě nečekaně vymlela taková blbá drážka. Jeden by řekl že i začátečnická chyba. Každopádně jsem byl modrej kolem do kola a chvíli na motorce neseděl. A protože byly termíny vypsaný a lidi jezdili, zjistil jsem že můžu i trénovat, aniž bych seděl na motorce. Šlo to. A tudíž to zřejmě ještě i nějaký čas půjde, i kdybych přes ni tu nohu už nepřehodil ;-)
