Rallýčko z modelové řady FTR si jako jediné zachovává vpředu flatrackový rozměr kola (19") a navíc voní dobrodružstvím. Už když se na něj dívám, vyzývá mě k akci. Je to ale spíš vůně dálek a lehkých šotolinek. Elegantní scrambler s poměrně širokým množstvím doplňků a s tou nejzákladnější výbavou, kterou Indian v této řadě má. Díky tomu není ani jeho cena tak ohromná jako u jeho honosnějších bratrů. Nicméně mu to na kráse rozhodně neubralo, ba naopak mu to přidalo i trochu toho mého oblíbeného punku.
Nic není náhoda a tak se povedlo, že jsme v redakci kromě Rallýčka měli k dispozici i Challenger a před sebou navíc cestovatelský víkend. Je tomu pár let zpět, co jsem se potkala s Vojtou Lavickým, cestovatelem, který se toho nebál a vypravil se napříč světem. Letos se mu podařilo vydat hodně zábavný cestovatelský deník a taktéž je pořadatelem již třetího ročníku cestovatelského festivalu - Cestovar, na který jsme se právě chystali. Festival probíhal v Lomu Srní a pro nás to znamenalo skoro 200-kilometrový výlet. Nicméně díky našim motorizovaným společníkům to bylo velké těšení. Navíc jak je o mě známo, jsem velkou obdivovatelkou tohohle stroje a tak jsem se nemohla dočkat, že spolu strávíme opravdu plnohodnotně vytěžený čas. Jupí, ať už je tu pátek!
Vyrážíme! Většinou se Seikosem střídáme a stroje si prohazujeme. Jenže řídit skoro čtyřsetkilové monstrum Indian Challenger byla pro mě v té chvíli trochu nechtěná výzva, já se prostě těšila z opakovaného setkání s eFTéRem a teď navíc v převleku, kterým mi byl ještě trochu blíž. Sedla jsem, otevřela plyn a zase to tam bylo. Není dokonalá, podvozek je tvrdej, na člověka tam fučí, před sebou máte nemoderní analogový displej a potah sedla působí až skoro jako blbej vtip. Jenomže na tohle všechno zapomenete jakmile otočíte plynem. Baví mě tahat jí do zatáček a akcelerace dvanáctistovkového motoru je jako chvíle po orgasmu. Po zádech mi běží husí kůže a konečky prstů brní a nechci aby to přestalo. Je to zábava, čistá radost z jízdy. Nepotřebuji vůbec nic navíc, než už teď mám.
Jenže tahle kámoška není konstruovaná jen pro sjíždění asfaltu, třese se i na prašné cesty a nebojí se postavit výzvě. A možná i díky tomu se nám postavila do cesty dvojice, která v jedné zatáčce natáčela motardovou Husqvarnu ve svíci. My jsme si zatáčku vyhlídli také a rozhodli se v ní zdokumentovat tyhle dvě američanky v jízdě. Fotíme, s Husqvarnou se střídáme na točně a nakonec se všichni sejdeme na polní cestě v apexu. Holky fotily, kluci jezdili a ti se teď navíc tak trochu přátelsky pošťuchují. V té chvíli cítím ve vzduchu závan testosteronu a když Seikos spatří opodál v poli louži plnou bláta a hodí pohled na Rallýčko, tuhne mi krev v žilách. "Ty fole, to nemyslíš vážně, že ne?".
Nojo, myslel to vážně a řádil jak malej kluk, bahno lítalo desítky metrů kolem a Seikos se v něm zahrabal snaž až po uši. Všichni jsme tam stáli s pusou dokořán a nevěřili vlastním očím. Následně ještě několikrát otočil Rallýčko kolem nohy a kolem dokola tak ještě k blátu přiházel stébla trávy. Kluk v zánovní kombinéze, která nikdy nic obdobného nezažila, o tomhle nejspíš dodnes zapáleně vypráví svým kámošům u piva, přičemž já trochu Seikose podezřívám, že to udělal jenom proto, aby mě z eFTéRa definitivně sundal.
Kdo normální by asi tak chtěl dojet na festival s vizáží divočáka po celodenní bahenní koupeli. Nicméně Seikos na festival dojel hrdě, hrdinně a ještě si vysloužil největší porci pozornosti. Byl rozhodně nejšpinavějším cestovatelem a pokud by se tím měřily i zkušenosti vyhrál by s náskokem délky 123 koní, což se rovná výkonu našeho Rallýčka.
Když pak doma pucuju zubním kartáčkem stroj a všechny jeho záhyby, trochu na toho zloducha Seikose pod vousy prskám. Ale čím víc se blížím finálnímu lesku, tím víc chápu, proč to udělal. Když test, tak pořádnej. Přeci jen kdo může o sobě říct, že se popral s Indiánem v bahně a ještě k tomu vyhrál?! Vlastně mu trochu nepokrytě závidím a brousím si zuby na dny, kdy budu taky tak schopný a odvážný jezdec.
Když to shrnu je možná opravdu Indian FTR Rally tím posledním Mohykánem, který nese odkaz na své slavné závodní předky, ale podle mě je spíš blíž zvěsti o šibalských úmyslech fabriky, která by chtěla také pod svou vlajkou objevit nové obzory a mít tak možnost zmizet z asfaltového řádu. Ať je to jak to je, je pravdou, že na ničem, co by ve mně nechalo takový otisk různorodých emocí, jsem doposud ještě prostě nejela. Za mě patří fabrice obrovské díky, že něco takhle božského pustili i mezi nás smrtelníky.
