Znáte tu nutkavou potřebu udělat ve svém životě náhle něco jinak? Uzavíráte třeba nějaké náročnější období svého života a z myšlenky na odpočinek a v touze vypadnout ze stereotypu běžných dnů, pak vznikne nějaký bláznivý nápad?! Tak přesně takhle vznikla tahle naše, čistě holčičí, spontánní akce plná intenzivních zážitků a báječného svezení. Chceš vědět víc? Tak čti.
Cestovnímu enduru od Benelli TRK 702X se letos povedlo vstoupit na trh až v průběhu srpna, tedy v čase, kdy už se většina motorkářů pomalu připravuje na rozloučení se sezónou. I tak ale všechny, v první vlně dovezené kusy, byly v podstatě hned rozprodány. S druhou vlnou zásoby jsem využila vstřícnosti českého dovozce a vybrala si tento motocykl na svou první velkou cestu po ose do "neznáma". A když už člověk sedí na Benelli, tak kam by se jinam vydal než do Pesara, kolébky této, v Itálii stále velmi oblíbené značky motocyklů.
S Dančou, která jako jediná mou výzvu přijala a to navíc s nadšením a možná i stejnou motivací, jsme se potkaly v Olomouci. Tam jsem přebírala motocykl připravený na cestu a v pondělí ráno jsme vyrážely na první část naší cesty. Ta obnášela nudný přejezd po dálnici za Vídeň směrem na Knittelfeld, kde už jsme se s radostí obrátily směrem k Alpám. Cílem dnešní cesty bylo Bohinjské jezero, přičemž do Slovinska jsme vjely přes Loiblpass. Ten jsme bohužel projely už zcela za tmy. Navštívit Bohinjské jezero i Bled a pořídit tam krásné fotografie, tak bylo v plánu až na druhý den.
Co čert nechtěl, přes noc se nad námi utvořil obrovský mrak a tak jsme podle plánu ráno pořídily jednu docela ucházející fotku u cílového jezera a rozhodly se už rovnou jet směrem na Pesaro. Přes Julské Alpy se jelo i za deště překvapivě pěkně, podzim všude kolem maluje nádhernými barvami, všudypřítomná vlhkost vytváří magické opary a celé to působí skoro až romanticky. Což si zpíváme s Dančou i do našich interkomů. Já si tedy zpívám až do té doby, co moje impregnací ošetřené boty už nestíhají náporu vlhkosti zvenčí a začínají mi uvnitř tvořit bazénky. Jo sakra, teď jsem si teprve vzpomněla, že ty nepromokavé ponožky zůstaly doma. Snad toho zapomenutého a důležitého nebude víc.
Po cestě nám místy stále prší, místy jen mží, každopádně voda je všudypřítomná. Co mi ale přidává na pozitivitě je můj nový Scotťácký nepromok s membránou. Trochu teď lituji, že jsem si ho nepořídila už o pár let dřív. Když pak přejíždíme hranice do Itálie v Nové Gorice, kde si dáváme oběd, je už znát vyšší okolní teplota a tak sundáváme vrstvy. Já prosazuji tzv. systém cibule, kdy vrstvím jednotlivé oblečení z kvalitních materiálů. S ohledem na moje zkušenosti, to zatím považuji za to nejlepší řešení na všechny cesty.
Narůstající okolní teplota a vidina moře nás motivuje se co nejrychleji dostat blíže k jihu a ideálně rovnou do cíle - Pesara. Po cestě ovšem stavíme vícekrát, déšť nás zdržuje, je horší viditelnost, slunce za mraky se navíc blíží k horizontu a tak se stmívá ještě o trochu rychleji. Naše pinlocky stíhají tak tak, ale většinu času spíš nestíhají. Další zastávka tentokrát u Benátek na benzině. Na Transalpu svítí hladové oko a teď teprve přichází to pravé drama. Daniela zakládá tankovací pistoli a hlásí mi do interkomu: "Dopí.i!"! Natankovala totiž naftu. Malou chvíli jsem z toho hořká, problesklo mi totiž hlavou, že asi nestihneme do Pesara dojet, ale nezbývá než vzít tuhle situaci do vlastních rukou a jako ta "zkušenější" z party situaci začít hned řešit. Bezemočně, efektivně.
Takže jsem zvedla telefon a volala jsem chlapovi. Seikos na druhém konci pomyslného drátu nabídl několik řešení a já se rozhlídla kolem dokola. Hledám a sháním nějakou hadičku a nikde nic. Ok, hlásím Daniele: "Musíme motorku obrátit vzhůru nohama a vylejt." Trochu nevěřícně na mě kouká, ale když vidí jak se hrnu do akce, nezbývá než mi s tím pomoct. Každá benzinka, alespoň v Evropě, má kolem sebe vytyčený systém kanálků, který vede do jímky, kterou je pak stanice schopna ekologicky zlikvidovat.
Takže jsme vybraly místo u kanálku a Transalpa mé kolegyně položily na bok a vší silou mu pomohly ho obrátit na řídítka, abychom vylily nádrž plnou nafty. Následně jsme Alpíka dotankovaly až po víčko, tentokrát po dvojí kontrole pistole. A protože v nádrži Transalpa zůstalo ještě asi nějaké malé množství nafty, za doprovodu mraku dýmu, linoucí se z jeho výfuku, jsme spěšně opustily Benátky.
A až teď mi vlastně dochází, že vůbec nemluvím o své motorce. Jak jsem v Olomouci na TRK 702X nasedla, tak jsem prostě jela a aniž bych nad tím přemýšlela, nebo mě cokoliv omezovalo či unavovalo, jsem se s ním dostala až do Itálie.
Trable s tankováním nás ovšem zdržely a s přicházející tmou a ustavičným deštěm už jsem očekávala nějaké ty mouchy. Na našich enduro výletech se totiž často stává, že s vlhkostí nám odcházejí nabíječky na mobil. Nicméně zde konektor s výstupem na USB-A a USB-C dešti statečně odolával a dobíjel můj navigační telefon bez jakékoliv ztráty kytičky.
Už za tmy jsme pak u Rimini najely na dálnici a tam mě začalo obtěžovat zářivě bílé světlo displeje, které se odráželo v kapkách na helmě. Bohužel, menu nelze za jízdy používat a na dálnici nebylo možné zastavit a tak jsem se k tmavému režimu nedokázala dostat.
Viditelnost v dešti byla už tak mizivá a díky oslnění z displeje jsem tak musela citelněji ubrat na rychlosti. Občas jsem si také posteskla nad absencí tempomatu a s odchodem slunce a nástupem chladu jsem v duchu sepisovala žádost vesmíru o vyhřívané hefty a sedačku. Překvapivě bezúspěšně, tedy.
Do hotelu v Pesaru jsme dojely sice už pozdě večer, promočené, unavené, ale spokojené, že jsme výzvy dnešního dne společně zvládly a troufla bych si říci, že dokonce na výbornou a s úsměvem. V hotelu jsme vyždímaly oblečení, vyzdobily jím balkón a zapadly do nejbližší restaurace. Ta byla pro změnu mexická, čemuž jsme se s Dančou společně zasmály a objednaly s k jídlu navíc Brazilský Gin s tonicem.
Na třetí den naší cesty nás pak čekala objednaná návštěva u rodiny Benelli, ale o tom až příště...
